Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 17.5.
Aneta
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Šichta mistra Loudala
Autor: Pagi (Občasný) - publikováno 19.6.2007 (11:00:00)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Šichta mistra Loudala

 

 

 

 

 

Pavel Šíma

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ten den nezačal pro R.L. dobře. Vykročil z postele levou nohou – a co hůř – kočce přímo na ocas. Černá chlupatá koule na koberci zavřeštěla a kontrovala bleskovým seknutím přes kotník.

Aaaaau,“ zaúpěl R.L. „ty proklatá bestie.“ Chytil ji za ocas a vší silou mrštil z otevřeného okna.

Kdesi četl, že kočky ve zdraví přežijí pád až ze čtvrtého patra. Škodolibě se uchechtl, když si uvědomil, že si s jednou stařenou vyměnil byt ve druhém poschodí. Už tři týdny mačkal ve výtahu knoflík s číslem 7.

Čtyři vodorovné rány se okamžitě zalily krví. Kurzy první pomoci na akademii sice absolvoval, ale kde k čertu v tom chlívku ze stěhování má hledat obvaz? Nebo aspoň kousek flastru? Přehrabování v krabicích, barvení stále větší plochy koberce na červeno, neustále rozčilování a klení jej brzy unavilo. Musel si zapálit. Rozvalil se v lenošce a nasával. Jedna gittaneska ho uklidnit nezvládla. Naopak se mu udělalo mdlo a začal se třást zimou. Spával nahý. Vytáhl z krabičky pět cigaret. Tohle byl osvědčený životabudič. Jednu po druhé zapálil a mocně potáhl…

 

v

 

Pohledem na hodinky zjistil, že přijde pozdě do práce.

Ježišmarja, starej mě zase sjede,“ pomyslel si při natahování tvídového saka, načež vyběhl z bytu. Pořídil jej včera ve svém oblíbeném sekáči. Chyběly mu sice všechny knoflíky a  kus pravého rukávu až po loket, ale za tu cenu… Byl na tu koupi pyšný.

Celý zadýchaný doklopýtal ke svému obstarožnímu vozu. Chtěl si odemknout. Sáhl do kapsy pro svazek a trhl s sebou. Místo klíčů se na kroužku houpalo a svíjelo několik nabodnutých žížal.

„No bezva,“ pomyslel si „nejdřív ta čtyřnohá šelma, potom slizký červ. Co přijde teď? Panda na koloběžce?“

Autobusová zastávka naštěstí stála hned za rohem.

Při čekání na nástupním ostrůvku se R.L. zamyslel. Vypnul plyn? Neopomněl nakrmit rybičky? A pověsil už konečně ten plakát E III s tím krásným detailem Anakinovi ruky vytvořené z nepojmenovaného materiálu, jehož objevení bylo výsledkem dlouhodobého mezigalaktického vědeckého výzkumu a vývoje?

„Do centra,“ řekl zamyšleně a napřáhl ruku s mincí směrem k řidiči.

Odpověď byla dost nepřívětivá: „Vrrrr.“

„Zapomněl jsem snad pozdravit?“ pomyslel si a vzhlédl.

„Haf, haf, vrrr, haf, haf, haf!“

R.L. leknutím málem vypadl ze dveří. Za volantem seděl buldok podobný tomu páchnoucímu hnusákovi jeho domovnice. Nebo to byl on? Rychle se posadil a zhluboka se nadechl. Necítil se dobře. Zavírali se mu oči. Poslední, co viděl, bylo, jak tlupa výrostků hází kamením po černé kočce pajdající na tři nohy.

 

Probudil ho nevrlý hlas vycházející z reproduktorů nad jeho hlavou: „Konečná, vystupovat.“

„Do prdele,“ práskl hlavou o okýnko „já jsem idiot!“

„Vystupovat, prosím,“ zopakoval hlas ještě nevrlejším tónem.

„Idiot, idiot, idiot…“ pokračoval v souboji se skleněnou tabulí.

Řidič už svou výzvu víckrát opakovat nehodlal.

Vrrrr,“ spustil „haf, haf, haf, haů!“

Všimnuvši si, že šofér nemá ani vodítko ani náhubek, opustil R.L. urychleně autobus.

Rozhlédl se kolem. To snad nemůže být pravda. Otočil se. Byla. Ze všech stran a směrů, kam až oko dohlédlo, jej obklopovaly rodinné domky s bazény, upravenými zahradami a houpačkami. Nacházel se někde na předměstí, kilometry vzdálen od centra. Co teď? Cigareta vyřeší vše. Posadil se. Jemnost, hebkost a omamná vůně čerstvě posekaného trávníku pod ním ostře kontrastovaly s tím svinstvem, které žmoulal v ústech. Uvědomoval si to, ale bylo mu to jedno. Zkusil se položit na záda – jako do peřinky.

Ležel tam už notnou chvíli, když mu u nohou zastavil stříbrný nablýskaný SMART. Ze staženého okénka vykoukla hnědá očka.

„Nastupte si,“ vyzvali jej růžovoučké rtíky čerstvě přetřené perletí.

„Já – s mým ohozem – mám vlézt do takového směšného-pidi-ženského-směšného auta?“ pomyslel si. „S Takovou šťabajznou i do trabantu!“

Vypadala trochu jako ta slavná herečka, nad jejímiž internetovými stránkami se každý večer ukájel. Stejná tmavě lesklá barva vlasů, stejné světlé líčení; i ta odstávající ouška se podobala.

„Jmenuji se Adriana Tetovaná, jsem neteř Vašeho šéfa,“ řekla.

V následujících minutách toho napovídala ještě mnohem více. R.L. byl však příliš uchvacován zrakovými vjemy na to, aby dokázal zpracovávat i podněty ostatních smyslů. Její rudé letní šaty odkrývaly o mnoho více než dekolt shora a kolena zdola.

Po chvíli jízdy si R.L. uvědomil, že se zapomněl představit (Stalo se to přesně ve chvíli, kdy vjeli do tunelu a v autě se setmělo).

Skočil jí koktavě do řeči: „Slečno Adriano, já jsem se… já bych se Vám rád… omlouvám se, že jsem to opomenul… „

„Co,“ zvedla tázavě obočí.

„No, jméno, přece, moje, teda je…“

Ztichl a nadechl se.

„Já se jmenuji…“

Adriana pootevřela ústa v náznaku úsměvu, čímž definitivně zabránila tomu, aby R.L. řekl smysluplnou větu.

„Já se…“

„Loudal,“ vypravil nakonec ze sebe.

„Dnes vskutku,“ uchichtla se „už tři hodiny jste měl být na stanici.“

„Robert,“ dodal nepochopiv její narážku.

 

Byl si jist, že než dojeli k tomu bohemzapomenutému klášteru uprostřed ničeho, podala mu vyčerpávající resumé o jeho novém případu. Ale byť se snažil sebevíc, nemohl si vybavit nic jiného než rudé hedvábí obepínající bující vnady vitálního mládí.

Opatovi, který je přišel přivítat se třásl hlas i ruce, oči měl unavené.

„Je to hrozné. Nikdy bych se nenadál, že se něco takového stane na svaté půdě,“ řekl a pokřižoval se.

Ukázal jim cestu do síně a sám zůstal stát za dveřmi. Spatřiv mrtvé tělo, octl se Robert Loudal ve svém živlu. Nebyl ani trochu otřesen. Okamžitě přistoupil a začal s ohledáváním. Zkoumal mrtvolu ze všech možných úhlů, všelijak ji obcházel a přeměřoval. Byla to pro něj zažitá rutina.

„Jedná se o osobu mužského pohlaví,“ začal diktovat, aniž by se ohlédl „asi 180 cm vysokou, 80 kg vážící. Píšete si, slečno Adriano?“

„Ne, pane Loudale.“

„Proč ne? Nač tu se mnou jste. Pište si!“

„Ale…“

„Žádné ale! Kdo je tady detektiv?“

„Vy, ale…“

„No tak,“ řekl s definitivou v hlase. „Pravděpodobná příčina smrti vykrvácení.“

„Ale tohle všechno už v protokolu je. Vždyť jsem Vám to povídala v autě.“

„Co tady tedy děláme?“

„Přivezla jsem Vás sem, protože jste uznávaný odborník tady na tyto jevy.“

„Jistě.“

„Vy jste mě neposlouchal?“ zeptala se zmateně.

Snažil se zakrýt svou neschopnost: „Ale jistě, jistě.“

„Co tomu tedy říkáte?“ přidřepla si k tělu.

Obkroužením hrudní oblasti dvěma spojenými prsty vytyčila oblast svého zájmu. Teprve teď si Robert Loudal všiml pěti černých koleček na jinak bledém hrudníku. Chtěl prohodit nějaký vtípek o típání cigaret, ale než to stačil vyslovit, naznačila Adriana na kůži několik čar.

„No jistě!“ vzkřikl s takovým nadšením, jako by se mu právě podařilo vypěstovat kmenové buňky z krysích spermií „To je pentagram!“

Adriana převrátila oči v sloup.

 

„A pak je tady ještě ta druhá věc,“ řekla.

„Jaká druhá věc?“

„Je to támhle,“ řekla týmž dechem a potom se zarazila „Vy jste mě v tom autě opravdu neposlouchal?“

Tohle Robert Loudal samozřejmě nemohl přiznat. Naštěstí oplýval tím, čemu se říká důvtip neboli schopnost dovtípit se po detektivsku, a dokázal to využít v místech, kam ukazoval její prst.

„Budeme potřebovat páčidlo a louči,“ řekl po chvíli směrem k mnichovi, který jim měl být nápomocen. „A zatopte v támhletěch kamnech. Nevidíte, že se slečna celá třese?“ Chladná modlitebna nebyla nejlepším místem pro kratičké šaty. Adriana jej odměnila úsměvem. Sevřel pěst radostí. Když se ale zadíval o stopu níž, nejraději by si tou pěstí dal do zubů.

Po půldruhé hodině usilovného devastování svaté podlahy zbýval před oltářem už jen jeden kámen. Robert Loudal by vám tvrdil, že postupoval rafinovaně systematicky a bylo nutné, aby zrovna tento žulový blok zůstal na svém místě nejdéle. Pravdou ale také bylo, že měl ze všech největší rozměry. Zarazil pod něj páčidlo a ještě než se do něj opřel, poznal další výhodu svého nového tvídového saka bez rukávu (mezi ty zcela očividné počítal vzdušnost a cool look): do košile se mnohem lépe vpíjel setřený pot. S vypětím všech sil posunul masu kamene o několik centimetrů. Ale i to mu stačilo k tomu, aby se mu potvrdila jeho domněnka.

„Podívejte, Adriano. Já věděl, že tady budou nějaké staré kobky.“

„Ale vždyť jsem říkala, že pod tím největším…“

„Jistě,“ skočil jí do řeči „po bitvě je každý generál.“

 

Vzduch uvnitř tajné podzemní místnosti byl těžký a hustý, připadalo jim, jako by jej cítili i póry v kůži. Zatuchlost. Přesně taková, jakou byste čekali v několik století nevětrané kobce.

„Má to větší rozměry než můj obývák,“ pomyslel si Robert Loudal.

Je zajímavé, co přijde člověku jako první na mysl, když vstoupí do místnosti, jež uměleckým dílem mistrovským jest, v níž zdi tesanými sloupy lemovány a dvanácti malbami zdobeny jsouc, kde klenba malovaná jest stropovím, mosazné louče vše sytou září osvětlují a výklenkem bohatě zlatem vykládaným scenérie vrcholí.

Měl samozřejmě i jiný postřeh: „Ale rozhodně to není větší než moje komora, lodžie, toaleta a sklep dohromady.“

Toto zjištění ho natolik uklidnilo, že přestal drtit jemnou ručku slečny Adriany a odvážil se udělat krok kupředu.

Rozžehl louče u první šestice obrazů. Vypadaly jako běžné výjevy z evangelií. Ježíšovo narození, mládí jeho, křest od Mojžíše, výběr apoštolů, a dva zázraky jím vykonané.

Další tři vyobrazení rozpoznali také snadno. Něco na poslední večeři, zrazení Jidášově a příchodu římských vojáků však bylo jinak, než se tomu učí v náboženské nauce. Ale co?

Nějakou dobu těkal očima z jednoho obrazu na druhý a na třetí, na druhý, na prvý, potom zase na třetí, na prvý, na druhý, na třetí a z něj zase na třetí…

„Ale jistě,“ řekl se špatně potlačovaným vzrušením „on má na hlavě trnovou korunu!“

„Máte pravdu. O den dříve, než nám církev tvrdí.“

„To by znamenalo…“ zamyslel se.

„…že ji nosil z vlastní vůle,“ doplnila ho.

„Jistě. Jako módní doplněk.“

Módní doplněk? Adriana tu zarazilo. Něco hluboko zakořeněné v jejím vědomí se vzepřelo této myšlence a hned vydalo jinou. Okamžitě cítila stud, jako by zklamala celou svou rodinu. Připadala si jako heretik. Jak takový nesmysl mohla jen na okamžik připustit? Ježíš přece nebyl ješitný. Nemohl být.

„Proto musel ten mnich zemřít,“ začal po chvíli ticha. „Kdyby se to dostalo na veřejnost, způsobilo by to obrovský náboženský a kulturní šok, hotové zemětřesení, nemyslíš Adriano?“

V tom vzrušení si ani nevšiml, že jí zatykal. Ona byla vnímavější, ale v tom okamžiku byla její mysl příliš pohnuta na to, aby se proti tomu dokázala ohradit. Navíc jí to – a to překvapilo ji samotnou – vůbec nebylo nepříjemné.

„Asi máš pravdu,“ odkývala mu tiše.

„A taky by to zatřáslo základy etikety. Jen si to představ. Mladý kluk u nedělního oběda nebo ve školní jídelně peskovaný za nasazenou čepici by mohl jen odseknout: Vždyť i Ježíš večeřel s ‚pokrývkou hlavy‘.“

„To by bylo hrozné.“

„Pokud nás nepotká stejný konec jako kolegu o podlaží výše, tak spíš bude.“

K poslední trojici obrazů přistupovali od konce.

„A kde je zmrtvýchvstání a nanebevzetí?“ řekla překvapeně.

„Zdá se mi to, nebo je při tom přibíjení na kříž už mrtvý?“ přidal další záhadnou otázku Robert.

Ač se snažili imaginovat sebevíc, nemohli rozpoznat, co vyobrazuje předposlední výjev. Postoupili tedy k desátému. Ježíš na něm klečel před římskými vojáky, ruce spoutané za zády, hlavu ve výši jejich pasů. A jejich ruce se po něm sápaly.

Dlouhé mlčení rozťal až Robertův výkřik: „No jistě!“

Docvaklo jim to oběma zároveň. Obraz č.11 byl pouze detailem z obrazu č.10 viděným z jiného úhlu.

„Ježíš nebyl umučen,“ řekl pomalu.

„Fuj, to je nechutné,“ odvrátila zrak.

„Ale umočen.“

„Vždycky jsem věděl, že před námi církev něco tají. Něco víc než Ježíšovi sklony k exhibicionismu a mírnému masochismu.“

„A ty se jim divíš?“ zeptala se Adriana. „Právě jsme se dozvěděli, že Ježíš nezemřel  mučednickou smrtí. Stěží by se byl dobrovolně utopil v tamtom. I kdyby tím byl mohl vykoupit všechny hříchy lidstva.“

„A co je tohle?“ zeptal se Robert, když přistoupil ke zlatému výklenku.

Na kamenné desce se soukenným přehozem  ležela rozměrná kniha s deskami z oslí kůže a latinským nápisem. Rucianovo Evangelium.

„Že by 13. apoštol?“ řekl napůl žertem, ačkoli mu do smíchu vůbec nebylo.

„Zřejmě ano,“ přisvědčila po chvíli četby „Vše, co jsme viděli na zdech je tady písemně.“

Na Roberta padla existenciální tíha. Cítil se podobně jako kalkulačka, která se právě dozvěděla, že neexistuje silikonové nebe. Přesto prohlásil:

„Tohle bude největší objev v novodobých dějinách.“

„Ano, bude to větší skandál než, když ti dva pisálci přišli s Watergate.“

„Nebo když se zjistilo, že Putin opsal svou disertační práci,“ zajásal a spontánně ji objal.

V Adrianině těle to způsobilo hned několik reakcí. Panenky jí okamžitě skočily do koutků očí a táhle obkroužily půlkruh podél nadočnicových oblouků až do koutků druhých, načež mrkla; ruce se bezmocně zazmítaly za jeho zády; plíce se hlasitě vyprázdnily.

 

Robert stál před skladem s policejním vybavením (obušky, pouty, vysílačkami a podobnými hračkami) a pozoroval postavu, která se k němu blížila. Zdálky vypadal přesně jako on (teda až na ten výškový rozdíl necelých dvaceti centimetrů, ale kdo by si tady takových detailů všímal?). Když přišla blíže, pozdravili se a zašli dovnitř.

„Měl jsi pravdu,“ řekl zadýchaný muž a začal se svlékat „stačilo, abych měl sklopenou hlavu, když jsem probíhal cílem. Ten náš velitel je hroznej slepejš.“

„To rád slyším. Tady je tvá odměna.“

„Pět stovek za deset kiláků? Jen si je nech. Třeba budu někdy potřebovat nahnat pár bodů na střelbě,“ řekl a mrkl na Roberta.

„S takovou tu akademii musí udělat každý trouba,“ pomyslel si a zasunul bankovku zpět do peněženky.

 

 Zatímco ji Robert svíral ve svém náručí, prohlížela si Adriana se zálibou plátno Ježíše s korunkou. Znovu se zastyděla sama před sebou. Pomyšlení na Ježíše má přece vzbuzovat pokoru a ne žádostivost. Ne, Adriano, nesluší mu to. Promlouvala sama k sobě. A nikdy ti nepřipadalo, že mu to sluší.

Dummm!

Objímající se (z 50%) pár s sebou trhl. Masivní kamenný blok dopadl na podlahu. Ovanul je proud vzduchu a v místnosti se zvířil prach. O chvíli později zaslechli opatův výkřik. Robert se pokusil dostat z podzemí elegantním gymnastickým švihem. Zkusil to několikrát. Úspěšný byl až s pomocí cvičebního nářadí. Adrianin hřbet se mu stal kozou a mnichovi podané ruce lany (či bradly?).

„Strašidlo. Snad sám ďábel. Nebohý bratr. Proč já? Čím jsem zhřešil? Strašidlo. Nebohý bratr. Strašidlo. Utekl. Bůh mě trestá. Strašidlo…“ mumlal si vystrašený opat sám pro sebe a neustále se přitom křižoval.

Letmým rozhlédnutím zpozorovali, že na zkrvavené podlaze chybí tělo.

„Poběž!“ vzkřikla Adriana a vyrazila z klášterních vrat.

Než Robert překonal vzdálenost, která jej dělila od východu, už se škrábala do stráně.

„Počkej! Stůj!“ křičel za ní a přitom se bavil tím, jak jí podpatky boříc se do měkké hlíny narušovaly rovnováhu a několikrát během krátkého času jí dokonce přivodily pád.

Nakonec to vzdala. Vrátila se zpět dolů ve špinavých lodičkách, s rozcuchanými vlasy a  natrženými šaty. Robertovi takhle připadala ještě svůdnější.

„Vždyť jsme ho mohli chytit,“ začala vyčítavě. „Nebo mi chceš říct, že bys nedohonil chlápka, který nese mrtvolu?“

„To bych jistě dohonil,“ řekl odvážně s očima upřenýma na její nový „rozparek“ odhalující opálené stehno „ale nemám to zapotřebí . Už jsi někdy viděla Hercula Poirrota, aby honil pachatele po lesích? Vyloučeno. To není hodno detektiva.“ Říkával to tak často, že už tomu zřejmě i sám uvěřil. „Krom toho si myslím, že nebude daleko, a dokonce bych řekl, že se ještě vrátí. Ten bratr zemřel proto, že znal tajemství. A teď jej znají další dvě osoby.“

 

Ještě mě vůbec neoslovil Kamélie, uvědomila si náhle s překvapením, když pozorovala Roberta, jak si v zamyšlení podepřel bradu. Dělali to všichni muži. Vždycky předstírala, že ji to pobavuje, ale ve skutečnosti to nenáviděla. Kamélie. Všichni stejní. Jen ten ňouma bez rukávu takový není. Těší mě být s ním. Ochránil by mě před čímkoliv, cítím to. Bezděky se na něj usmála právě, když přestal chodit sem a tam. Přistoupil k ní, ve tváři se mu zračilo odhodlání.

 

„Ale vždyť jsi před chvílí říkal, že se vrátí,“ namítla Adriana.

„Ano. A ty se postaráš o pěkné přivítání.“

Kovový chlad jí z dlaně okamžitě vystřelil do celé paže.

„Tadyhle odjistíš a tady zmáčkneš,“ řekl a políbil ji na tvář. Překvapeně mu pohlédla do očí. Aby neviděla jeho zardění, udělal čelem vzad a vypochodoval z místnosti.

Věděl přesně, kudy se vydat. Zatímco mu Adriana názorně demonstrovala nemotornost ženského pohlaví, neušel jeho bystrému detektivskému oku stín mizící ve vzdáleném shluku stromů. Musel se prodírat skrze houští jehličnanů a ostružiní. Vědění, že zcela jistě se tudy prodíral někdo před ním, mu dodávalo sílu odolávat dalším a dalším trnům rozedírajícím mu ruce.

Znenadání se před ním otevřel palouk. Byl to zvláštní palouk bez přístupové cesty, obklopen stromy ze všech stran a přestože se půda nezdála o nic méně černá či výživná než ta v okolním lese, byl rostlin pustý. Nikde žádný stromek, ani konvalinka, ani lesní jahoda, ba ani houby ne. Velikostí přibližně odpovídal dětskému hřišti před Robertovým domem. Vprostřed, přesně tam, kde byste čekali pískoviště, se skláněla postava v černém hávu nad umrlcem a obklopena zapálenými svíčkami něco nesrozumitelného mumlala.

„Stůj, nebo střelím!“ vykřikl Robert neuvědomiv si, že zbraň dal Adrianě.

Háv se s atletickou mrštností napřímil a aniž by se po Robertovi aspoň ohlédl, dostal se několika kroky, které vypadaly spíše jako jelení skoky, rychle na druhou stranu palouku. Robert chtěl vyrazit za ním, ale zamotala se mu noha do šlahounů a požádal vytrčené kořeny o trochu barvy do svého obličeje. Kořeny jsou, jak všichni víme, velmi altruisticky založené a proto zdvořilé žádosti vyhověly dle svého nejlepšího svědomí paletou barev zahrnující tmavě hnědou, svěže červenou a různé odstíny fialové. (Můžeme jen domýšlet, do jaké míry byl Robert s vykonanou prací spokojen. Dost možná ji, jak se sluší a patří, nedocenil, protože u sebe neměl zrcátko.) Zaúpěl, vstal a (teď už) beze spěchu rozvážným krokem došel do záře svící k rozdrásanému tělu. Najednou zavanul studený vítr a plameny zhasly. Na palouku začalo nápadně ubývat světla.

„Do psí pochvy,“ zaklel s očima zvednutýma k obloze, „stává se to jednou za 250 let a musí to přijít zrovna teď, když jsem na stopě pachatele.“ Slunce se dostalo do úplného zákrytu a Roberta obklopila tma.

Tělo, které mu leželo u nohou, začalo najednou sálat teplem a jeho oči se rudě rozsvítily. Pohlédl ve stranu, do které před pár okamžiky odplul háv, a spatřil něco, co by ho jistě v nočních můrách strašilo až do smrti: přízrak, zlověstný škleb a tu nejbledší tvář, jakou v životě viděl. Svítila do tmy jako měsíc v úplňku do hřbitova.

Dal se do překotného běhu. Poháněn zčásti strachem, zčásti detektivním instinktem (a nemalou měrou také touhou cítit zase Adrianinu kůži, na jejíž vůni si teď, kdožvíproč, vzpomněl) packoval, padal, vstával a znovu padal. Když se ohlédl, uviděl vprostřed palouku oheň. Zběsile si razil cestu lesem, až doběhl na jeho kraj a zaslechl hudbu.

Jakmile se světlo začalo vracet, rozeznal Robert cestu od okolních polí a dal se po ní. A jak se Hélios postupně znovu ujímal vlády nad oblohou, dokázal stále zřetelněji rozeznávat obrysy budov ve směru, odkud vycházely ty radostné tóny. Zanedlouho přišel na okraj vesnice.

Typický zapadákov. Přízemní baráčky, oprýskaná omítka, kus půdy za každým stavením, rozdrbaná cesta, chcípl tady pes. Kdyby si aspoň ty ploty natřeli.

 Pche, masopust,“ vydal ze sebe Robert bezděky, když došel na náves. Vydlážděné prostranství tvaru pětiúhelníka na sobě už druhý den hostilo kolotoče a stánky s dobrůtkami, nechalo po sobě šlapat svátečně oděnými manželskými páry i jejich dítky, kterým zářily oči čirou radostí, tím typickým projevem jediné ničím nerušené emoce, kterého přestanou být schopny přibližně v období, kdy se poprvé zamilují a začnou složitěji uvažovat. A libovalo si. Tetelilo se blahem, kolik to úsměvů, vřelých obětí, velkomyslných gest, projevů přátelství a vyjádření úcty vidělo na svém vyčištěném povrchu.

Stačilo přijít o pár kroků blíž a dav ho pohltil a svými vnitřními mechanismy prostrkal postupně celým prostorem. To máme dnes ale krásný den, že ano, příteli? Srdíčko pro Vaši milou? Vystřelil byste mi růžičku? Snímeček, pane? Klaním se, vašnosto. Nedáš si s námi pivečko, mladej? Zemřeš. Postarší muž ve vycházkovém obleku s mohutnými licousy na narůžovělých tvářích mu kyne na pozdrav. Prošedivělá stařena v hadrovém stánku mu nabízí perník. Za konec rukávu ho tahá holčička s plochým nosánkem, pihatou tváří a dvěma spletenými cůpky oděná v růžovích šatičkách. Postava zápasící s bytelnou trojnožkou na něj pokřikuje a mává. Zlaté zuby na něj cení vandrák otáčející klikou flašinetu. Skupina dědoušků s půllitry v rukách ho zve k sobě ke stolu. Albín v tmavém hávu směrem k němu něco hrůzyplného syčí zpod velké kapuce.

Robertovi se z toho všeho zatočila hlava. To je ale blázinec. Posadil se na okraj kašny do zákrytu za kolotoč. Ach. Co teď bude dělat? Co teď budu dělat? Podezřelý pravděpodobně využil nepřehledné situace a uprchl. To strašidlo je už určitě v trapu. A slečna Adriana jistě tone strachy o svůj křížek, který mu dala s sebou. A Adriana se nemůže dočkat, až ji obejmu. Za nastálé situace bylo rozumné vrátit se zpět do kláštera. Musím zpět do kláštera. Robert však se svými orientačními schopnostmi stěží najde cestu. Ale kudy? Možná by se měl zeptat někoho z místních. Tak počkat, tady něco nehraje! Možná jsme však podcenili jeho intelekt. Kdo mě tady tahá za nos? A teď na to přijde. Kdože to na mě syčel na konci předchozího odstavce?

„No, jistě!“

Jeho zrak se prohnal celým shromážděním právě včas na to, aby uviděl černý háv mizející v jedné z ulic. Měl namířeno za Adrianou. Věděl to. Za jeho Adrianou. To nemohl dopustit. Přestože jeho vztah k běhu je (jak sám tvrdí) veskrze kladný, byl by si oddechl (kdyby ovšem sotva nebyl lapal po dechu), když se před ním objevila silueta kláštera.

Zbývalo už jen seběhnout stráň, když uslyšel výstřely a ženský křik. Směsicí běhu, klopýtání, klouzání po zadku a válení sudů se rychle dostal z kopce a rozplácl se před vstupní branou.

O vteřina později se vřítil do haly. Očima metal blesky a nosem supěl. Opat ležel mezi lavicemi bez hnutí. Háv stál před oltářem a levou rukou svíral Adrianin křehoučký krček. Adriana kopala naprázdno nohama, zmítala se v agonii půl metru nad zemí a její přidušené chrčení doléhalo s ozvěnou k Robertovým uším, zavrtávalo se mu dovnitř mozku a odtud se šířilo do celého těla. Pocítil slabost a sevřelo se mu hrdlo.

„Ne!“ vykřikl, ale zvuk se ztratil někde cestou a všechno, co z něj vyšlo -  „pup“, takové to kapří citoslovce – bylo přehlušeno smíchem toho ohyzdného tvora, té bestie, která se právě snažila odeslat svatému Petru rekomando.

Robert věděl, že ji musí mít. Věděl to už od chvíle, kdy z patníku spatřil to štíhlounké lýtko a nehty nalakované dráždivou rudou.

Chceš být Casanova nebo nekrofil, zeptal se sám sebe. Jeho nohy odpověděly nejrychleji. Nabrat rychlost a skočit na něj – to byl nejbližší cíl. Stvůra stála k blížícímu se detektivovi zády a zdánlivě mu nevěnovala pozornost. Když se však dostal těsně za ni, ohnala se volnou pravačkou.

Robert byl obrovskou silou vržen zpět do haly. Dopadl na záda a vyplivl krev.

Z této vzdálenosti už viděl Adrianě dobře do tváře. Napětí a křeč se stupňovaly. Netvor měl očividně dost síly k tomu, aby ji rozmáčkl, ale pohrával si s ní, prodlužoval její předsmrtné utrpení. Zesílil stisk a Adrianě vytryskly slzy. To Roberta dožralo na nejvyšší možnou míru.

Vstal a s koncentrovanou nenávistí v hlase řekl: „Rozmazal jsi jí make-up a za to budeš pikat!“

Vyhrnul si rukávy (tedy jeden rukáv), vztyčil ukazováček a na něj kolmo přiložil druhý. Plášť se roztřepal a kápě se prudce ohlédla. Spatřivši to nestvůra, Adrianu škrtit přestala a sama jako by dusit se počala. Robert udělal tři rázné kroky a vrazil klečící a třesoucí se příšeře kříž před oči. Schoulila se a roztřásla ještě víc. A potom se ozval zvuk – spíš erupce než výkřik- tak hrozný, že řezání polystyrénu je oproti němu symfonií.

Když sundali ruce z uší a otevřeli oči, uviděli na podlaze prázdný plášť a nad hlavami něco, čemu se v bestiáři říká „stínový přízrak“. Tento tvor – pokud se to tak dá nazvat - vypadá jako pohyblivý stín proměnlivého tvaru, jenž je zčásti průhledný. Jediným pevným bodem jsou dvě rudě zářící štěrbiny sloužící jako oči. Fakticky se jedná o zhmotněnou negativní energii řízenou vůlí pekelníkovou, z něhož přízrak vzešel. Jediný dotyk způsobí vysátí duše a její věčné zatracení.

„Ten bestiář jsem četla. Je to stínový přízrak,“ křikla na Roberta, který stál a neschopen pohybu pozoroval, jak se stín postupně formuje, stoupá vzhůru a zastiňuje Boha spodobněného na stropní fresce. „Jsme ztraceni,“ hlesl sotva slyšitelně.

Imunní vůči těmto útokům jsou opati a kněžstvo vůbec.

„Musíme k opatovi. Pospěš,“ řekla a odtáhla Roberta za ruku do míst, kde ležel vyděšený duchovní.

Stínové přízraky jsou odolné vůči všem fyzickým útokům i magii všech živlů. Zranitelní jsou jen svěcenou vodou. Na zásah 2k10, na poškození 10 + 1k6 minus koeficient udávající velikost stínu. Při fatálním neúspěchu vám flakónek vyklouzne z ruky, přijdete o všechnu svěcenou vodu a střepy vám způsobí 1k6 zranění.

„Sklapni už. Myslíš, že jsi jediný, kdo kdy hrál vaječí doupě? Já náhodou byla PS (paní skořápky – pozn. autora),“ vykřikla jakoby do všech stran a potom se obrátila na Roberta, který ještě pořád nepřítomně zíral na přízrak: „Potřebujeme vodu.“

Termophón.“

„Cože?“ sáhla mu pod košili a vskutku nahmátla gumu.

Stínový přízrak konečně dosáhl své formy (jenž je ovšem v důsledku neustálého přelévání hmoty i tak značně nestálá) a začal poletovat. Nejdřív u stropu, po chvíli se spustil níž. Pohltil vše, čeho se tknul, o co se jen otřel. Byl všude, jen oblasti okolo kněze se vyhýbal. A o to víc běsnil. Proletěl-li lavicí, rozpadal se ta okamžitě v prach a za chvíli byla všude kolem spoušť. Obrazy sochy, malovaná okna -  vše jim mizelo před očima.

„Ale kdo nám ji vysvětí, když je otec v bezvědomí?“

„Já,“ řekl Robert probraný přízrakovým řáděním.

„Ale vždyť nejsi kněz,“ zapochybovala „ A umíš vůbec latinsky?“

Religionistika a latina zmizely z pekelných osnov už dávno, věř mi.“

Uchopil termophón do obou rukou a přiložil si hrdlo k ústům.

„Pater meus pisces vendit,“ pronesl významně a svou mateřštinou s úšklebkem dodal: „no jistě.“

Přízrak se stále více osměloval a kroužil kolem nich v menších a menších kruzích. Bylo zřejmé, že se chystá k závěrečnému útoku.

Robert se rozpřáhl. „Hoď!“ pobídla ho Adriana.

„Chtěl bych vás jen upozornit, že v pravidlech se nic nepíše o svěcené vodě v termophónu a vzhledem k tomu, že je jistě těžší než flakónek, doporučoval bych penalizaci k hodu -2.“

Než to ovšem vypravěč stačil doříct, odzátkovaný termophón zasáhl stínový přízrak mezi oči a uštědřil mu několik těžkých cákanců  svěcenou (ehm) vodou.

Přízrak explodoval a rozpadl se na několik fragmentů, které záhy začaly nabývat nový tvar. Před udivenými zraky vyčerpaných hrdinů se na podlaze zformoval dětský dřevěný vláček s červenými kolečky a třemi vagónky, v nichž byla naložena polínka různé velikosti. Hůh, hůh. Z komína vyrazil kouř a vláček s pomaloučku rozjel směrem k východu. Adriana a Robert nechápavě hleděli střídavě na vláček a jeden na druhého a neměli se k žádnému činu.

A tady vypravěč, vědom si toho, že už to s tím surrealismem trochu přepískl, a taky toho, že nemá po ruce gumu, aby to vzal zpět, uvolil se poradit jim.

„Musíte spálit jedno z těch polen, jinak vám vláček ujede a pekelník se po čase vrátí v plné síle,“ zaznělo jim v hlavách.

Jenže které? Na dně zadního vagónku ležela třísečka teňounká jako Adrianin malíček. V prostředním stálo poleno běžné krbové velikosti. A na vagónku lokomotivě nejbližším byl posazen špalek velký sukovitý, na kterém se spíš dříví štípá.

Robert sáhl nejdříve po tom nejmenším, ale ten snad tunu vážil. Ačkoliv všechny svaly napínal a v tváři rudnul, ani o píď s ním nehnul.

„V téhle povídce racionalitu aby pohledal, že?“ řekl Robert téměř nazlobeně a sáhl po tom největším. Jednou rukou jej zdvíhl a už ke kamnům prchal. Špalek však jako by vlastní vůli měl. V půli cesty mu vyklouzl a na vagon zpět se dokutálel. Na podruhé již jej oběma pažemi pevně sevřel a do kamen vhodil.

„Já věděl, že se ten oheň bude hodit,“ prohodil k Adrianě než přibouchl dvířka.

Síly pekelné se však nedají udolat snadno. V komínu to zarachotilo a když otevřeli dvířka, špalek už tam nebyl. Běželi tedy ven, poněvadž vláček za tu dobu už kus cesty urazil, a našli tam špalek sice od sazí špinavý, ale už zase na prvním vagónku usazený.

Pohlédli si do očí a oběma bylo v tu chvíli jasné, co je třeba udělat.

„Budu tě držet,“ pohladila jej po tváři a přitiskla své rty k jeho.

Robert ji od sebe odtlačil. Nechtěl, aby poznala, že se třese strachem. Pokusil se o úsměv a naposled zvedl ten velký špalek.

Když přiběhli ke kamnům, Adriana jej chytla za ruku.

„Ne, tuhle ne. Nechci přijít o rukáv.“

Vměstnal špalek do kamen a držel ho, aby nemohl uletět.

„Však mi udělají novou, lepší,“ stačil si ještě pomyslet než ztratil vědomí „takovou, jakou má…“

 

v

 

Ani zvláštní agent Mulder si nemůže dovolit napsat do zprávy plnou pravdu. Jednak by ho všichni měli za ještě většího blázna a jednak by s ním Skinner vyrazil dveře. Závěrečný report tedy vypadal asi takto:

 

OBĚŤ:

Pohlaví: muž

Věk: kolem 40 let

Barva kůže: mrtvolně bledá

Speciální znamení: 5 bodových popálenin v oblasti hrudníku

PŔÍČINA SMRTI: vykrvácení skrze čtyři vodorovné rány na levém kotníku.

JMÉNO: Robert Loudal

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Quotidiana (Občasný) - 20.6.2007 >

tak nevim... je tam pár vtipných hlášek, ale na druhou stranu, obča jsem měla pocit, že píšeš ze samého nadšení, že paroduješ tu jedno, tu druhé a některé scény a věci tam jsou jen proto,  že ti to připadá vtipné, ne proto, že by se bez toho příběh neobešel...

obdobně jako ve filmu, kde Hanks a Tatou pobíhali z jednoho místa na druhé, luštili jednu šifru za druhou a divák se těšil, až to konečně skončí a bude moci jít domu... 

 

 


<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + šest ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter